Příčiny a důsledky Bílé hory ve světovém kontextu

Krátký pohled nehistorika na historické události (Jan Michael Kubín a Jaroslav Kuchař)

To, že Bílá Hora 1620 a následující události měly také své příčiny a důsledky v celosvětovém kontextu, není na první pohled zřejmé. Aby bylo možné je pochopit, je nutné se vrátit v čase nazpět a zabývat se vývojem poznání v celé lidské historii.

V podstatě až do dob Aristotelových byly věda (poznávání přírody a člověka, čili materiální poznání)“, a víra (ve smyslu duchovního poznávání) v jednom jediném logickém systému. Jestliže existuje jedna Pravda, pak materiální poznání směřující od konkrétního k obecnému a duchovní poznání směřující od obecného ke konkrétnímu se musí někde potkat.

Jinak řečeno, lidé nerozlišovali mezi fyzikou a metafyzikou, byl to pro ně jeden systém řídící se stejnými zákony a pravidly. Jak nahoře, tak dole. Duchovní i fyzické světy byly v představách lidí prolnuty, vzájemně se ovlivňovaly a doplňovaly. Empirické pozorování přírodních jevů a procesů se bezprostředně promítalo do představ o Bohu a opačně.

Jako příklad toho, jak takové prolnutí může vypadat, je dnešní budhismus, který není náboženstvím v pravém slova smyslu (chybí zde apriorní víra v Boží existenci). Budhismus je určitým minimalistickým pojetím uznání duchovního rozměru lidské existence. Už přijetí existence duše, jejího putování v reinkarnačních cyklech a zákonů karmy (jak zaseješ, tak sklidíš) má obrovský dopad do chování skutečných budhistů. Vědomí, že nelze uniknout důsledkům jakékoli volby (neoddělitelnost svobody a odpovědností), je silným korektivem: mysli pozitivně, mluv pozitivně, jednej pozitivně. Představme si na okamžik, že všichni lidé na planetě jsou skuteční budhisté. Mohly by za takových podmínek být války, posedlost mocí nebo třeba kmotři?J

Nazíráno z druhé strany: pokud má někdo za cíl získat či udržet si moc (tj. schopnost ovládat myšlení, cítění a chovaní druhých), je klíčovou podmínkou - a zároveň možná nejsilnějším nástrojem - zabránění tomu, aby poznání duchovního rozměru lidské existence bylo evolučním procesem jdoucím ruku v ruce s poznáním vědeckým.

A to se také stalo. Materiální a duchovní poznání byly násilně odděleny (i takovou podobu může mít ono známé „rozděl a panuj“). Zkoumání duchovní podstaty bylo odebráno „vědě“ a dáno do ruky církvím, které místo hledání a poznávání pravdy zavedly svá dogmata. Jejich rolí (vynecháme-li ostrůvky pozitivní deviace) bylo ve skutečnosti naopak postavit hráz mezi člověka a duchovní svět. Člověka vědomého - schopného bez prostředníků komunikovat s duchovním světem - totiž není možné ovládnout žádnými prostředky. Důkazem budiž Ježíšovo ukřižování, upálení Mistra Jana Husa i čarodějnické procesy.

Pokud se na dějiny českomoravského prostoru podíváme tímto prizmatem, dostáváme najednou jasný a plastický obraz. Kdokoli zpochybňující církevní dogmata a světskou moc církví byl velmi nebezpečný:

  • ve stejné době, kdy Mistr Jan Hus v Praze kázal proti nepravostem církve (100 let před Martinem Lutherem), porazilo polské vojsko v roce 1410 v bitvě u Grünwaldu na hlavu Řád německých rytířů. Za pomoci Jana Žižky z Trocnova, který se svojí družinou bojoval na polské straně!
  • Upálení Husa pak vedlo k povstání, které vydrželo vzdorovat zahraničním intervencím téměř 15 let.
  • Následovaly práce Petra Chelčického o ekonomicko-sociálním a duchovním uspořádání společnosti a posléze vznikla Jednota bratrská. Není divu, že jsme byli mocenskými elitami vnímáni jako „český vřed na těle křesťanstva“.
  • „Neurozený král“ Jiří z Poděbrad si pak dovolil navrhovat evropským panovníkům „Všeobecnou mírovou organizaci“; a to bez významnější role Papeže!
  • České stavy celé další století, kdy již vládli Jagellonci a posléze Habsburkové, udrželi v zemi náboženskou svobodu, přiměřenou prosperitu a možnost volit si dalšího krále.
  • Když Rudolf II. přesídlil do Prahy, stala se rychle centrem evropské vzdělanosti a místem, kam proudili svobodomyslní lidé z celé Evropy. Mezi nimi např. astronomové Tycho de Brahe, Johanes Kepler, Giordano Bruno, lékař Jan Jesenius, matematik John Dee, alchymista Edward Kelley…

Díky tomu zde byly po dlouhé době duchovní a materiální poznávání opět propojeny a mocenské struktury se octly v nebývalém ohrožení.  Proti tomu, co se odehrávalo v Praze a českých zemích, byla protestantská hnutí ve zbylé Evropě pouhými „stranami mírného pokroku v mezích zákona“.

Třicetiletá válka tedy nemohla začít nikde jinde. Na jejím konci si šly materiální a duchovní poznání opět každé svou cestou. A mimochodem, trvá to až na výjimky dodnes. Proč asi?

Mediální partneři

medial regenerace

cestyksobe

VeHvezdach

logo priznaky new


Realizace: Instalace Joomla